Milan Svoboda pracuje v IT, ale jeho druhým světem je víno. Ne jako konzumenta, ale jako pěstitele a vinaře. Vinohrad podědil a postupně ho rozšiřoval. Dnes se o něj stará spolu se svou rodinou na ploše zhruba 0,7 hektaru.

Nejprve společně procházíme jeho vinicí na kopci nad obcí. Je tu klid, výhled na Pálavu a atmosféra, která jasně naznačuje, proč se sem Milan vrací den co den. „Původně tu vinohrady byly všude. Jenže lidi stárnou, nikdo to po nich nepřebírá. Zůstává to ležet ladem,“ ukazuje.

Pak se přesouváme do sklepa, který kdysi postavil bratr jeho babičky. Rodina o něj časem přišla, ale Milanovi to bylo líto – a po letech se mu podařilo odkoupit ho zpět. Sklep se tak vrátil tomu, komu patří, a také k původnímu využití.

Druhá práce, která nikdy nekončí
Vinaření je práce, která nikdy nekončí. Pro Milana je to koníček, který časem přerostl do rozměrů druhé práce. „Každé roční období má něco – i v zimě se stříhají vinohrady, finalizují se vína. Snad jen kolem Vánoc je klid. Nikdy nepřijdete domů a neřeknete si: mám hotovo,“ popisuje.

I proto podle něj mladých vinařů ubývá. „Je mi 36 a tady v dědině jsem v podstatě nejmladší vinař a vinohradník. Myslím, že jsme jedna z posledních generací, která to dělá spíš jako tradici než jako byznys,“ říká.

Na otázku, kdy se sám do vína „ponořil“ naplno, odpovídá neurčitě. „To se těžko specifikuje. Odjakživa jsme do vinohradu chodili a něco tam dělali. Hodně se tomu věnuji řekněme 15 roků. Abych pravdu řekl, tak nevím, kdy jsem vyrobil své první víno. V rodině vždycky nějaké vinohrady byly – nějakých 15 arů. Velkou část jsem musel obnovit a pak jsem přikupoval a přisazoval. Z těch původních je tam už opravdu málo,“ popisuje.

V práci pomáhá v podstatě celá rodina, když je třeba. Dohromady se tak starají o 0,7 hektaru vinic.

Od serverů ke sklepní etiketě
Milan vystudoval informatiku na Vysokém učení technologickém v Brně, ale město ho nikdy nelákalo. „Jakmile to šlo, jezdil jsem z koleje domů. Městský život mě moc nebaví,“ říká.

Dnes pracuje v MND jako systémový administrátor – stará se o servery, cloud i bezpečnost. Na první pohled to s vinařením nesouvisí. Při bližším pohledu ale ano. Jeho systematičnost a technické myšlení se totiž promítají i do vína.

Třeba na etiketách. Ty připomínají periodickou tabulku prvků – jsou na nich všechny odrůdy, které pěstuje, a konkrétní víno stačí označit podle barvy a ročníku. „Nemusím tisknout dvacet druhů etiket,“ vysvětluje jednoduché a funkční řešení.

Stejně přistupuje i k samotné výrobě vína. Studuje biochemické procesy a zajímá ho, jak co funguje. „Chci těm procesům rozumět i technicky. Pořád vznikají nové studie o tom, co ovlivňuje chuť a kvalitu. Je to nekončící objevování,“ dodává.

Víno jako nejlepší obrana proti vyhoření
Zároveň je práce na vinohradu a ve sklípku relax od standardní práce. „Baví mě celý ten proces – od hlíny až po lahvování. Je to krásně různorodé. Když člověk odejde po osmi hodinách u počítače z práce, je vinohrad ideální obranou proti vyhoření. Není to nikdy rutina. Jsi na vzduchu, někdy je to také fyzicky náročné,“ poukazuje.

Je to skutečně občas pěkná dřina, která se nedá odložit. Do značné míry vám určuje rytmus života. Vinohrad není něco, čeho se na rok na dva člověk zbaví, když ho to na nějakou dobu omrzí. Nejde to přerušit. I dovolená se plánuje podle vína a vinic.

Teď na začátku června jsme ve fázi, kdy vinice kvete – je to pro vinohrad nejdůležitější období v roce. Ovšem hlavně z hlediska počasí, s tím prostě nic neuděláte. Nejtěžší je období vinobraní, tedy zhruba od půlky září, kdy se musí hrozny dostat co nejrychleji do sklepa.

Milan sklízí pouze s rodinou, takže v ideální konstelaci se sejde pět šest lidí. A je to práce od ráno do večera. Výhodou je, že má všechny vinice na jednom místě. Nevýhodou je zase to, že když přijde krupobití či jarní mráz, zasáhne všechno najednou.

Tradice, která spojuje
Milan však zdůrazňuje, že tvrdá práce má svá pozitiva. „Potkáváte se s přáteli, kteří tomu rozumí, ochutnáváme si vzorky jednotlivých vín. Je to určitá forma kultury a socializace,“ zdůrazňuje.

Sám oblíbené víno nemá. Respektive každý rok mu zachutná jiné, protože nikdy neuděláte stejné. Sám přiznává, že víno nepije denně. „Jestli vypiju lahev za týden nebo dva, tak je to hodně. Spíš ve společnosti,“ dodává.

Svou vína pravidelně posílá do soutěží konajících se v okolí, aby měl zpětnou vazbu. A sbírá úspěchy. Nejvíce si cení titulu Šampion červených vín na výstavě v Moravském Žižkově, kde uspěl s odrůdou Cabernet Moravia.

„To je v podstatě trochu opovrhovaná odrůda, ale odborná komise se shodla, že toto bylo nejlepší červené víno v daném roce – a to tam bylo asi 650 vzorků různých vín,“ vypráví hrdě.