„Astronomii se věnuji už od šesté třídy na základní škole v Brezové pod Bradlom na Slovensku. Chodívali jsme večer pozorovat hvězdy a planety bez dalekohledu.Každoročně jsme se připravovali na okresní astronomickou soutěž, ve které roky dominovali rivalové z vesnice Sobotište. V jednom roce jsme však dokázali téměř nemožné a porazili jsme je. Od té doby, když se povede něco výjimečné, s oblibou říkám: „To je, jako když Brezová porazila Sobotište.“ Postupně mě však zájem o astronomii opustil a znovu jsem se k tomu dostal, když jsem viděl před nějakou dobou časosběrné video, kde byly zachyceny krásné korutanské hory a nad nimi Mléčná dráha. A to jsem si řekl: „To chci vyfotit! Tak jsem se do toho obul, koupil jsem si pořádné vybavení a od té doby se specializuji na noční krajinářskou fotografii,“ popisuje Milan zrod svého koníčku.

Udělat takový úžasný snímek ale není jako vyrazit na louku fotit brouky a kytičky. Zachytit kvalitně noční oblohu je vcelku náročná výprava, které navíc předchází vcelku dost času věnovanému astronomickému bádání. Kdy, kde, co bude na obloze vidět a odkud je možné to zachytit, aby to bylo skutečně vidět i na fotografii.

„Když se fotí meteory, znamená to mnoho hodin v terénu. Perseidy jsou perfektní, to bývá teplo, člověk si vezme stan, spacák a celou noc tam vydržíte. Ale už jsem byl fotit meteorický roj i v minus 18 stupních. Od auta se šlo 50 minut s patnáctikilovým batohem. Měl jsem vyhlédnutý jeden hezký strom. Víc než dvě hodiny jsem tam nevydržel a šel jsem zpátky. A nakonec z toho nic nebylo, protože jsem nechytil žádný pěkný meteor. I takové to někdy je,“ směje se Milan. Nejsnáze se fotí například Orion, nebo některé planety, to je pak otázka celých hodin.

Ta pravá výzva začíná, když chcete vyfotit například východ, či západ Měsíce tak, aby se na snímku nacházel za nebo nad nějakým objektem – například kostelem, hradem a podobně. K tomu dnes slouží aplikace, které dokáží spočítat, kde přesně v daném místě Měsíc bude a vy tak víte, kam si v který čas stoupnout. Každý den je to totiž jinak. Je neuvěřitelné, jak se Měsíc oproti Zemi pohybuje rychle.

V jistém smyslu to platí i o hvězdách, protože když vyfotíte hvězdy na delší čas, nemáte na snímku zářící tečky, ale dlouhé čáry. Používá se proto speciální přístroj na stativ, který pomaličku pohybuje s fotoaparátem a eliminuje rotaci Země ve vztahu k okolnímu vesmíru. Fotky tak zůstávají ostré.

„Vždycky, když nastane nějaký úkaz jako zatmění či průlet nějakého tělesa, přemýšlím, co na té fotce dostat zajímavého do popředí, aby tam nebyla jen obloha, to by byla nuda. Mám rád zříceniny, kostely a podobně. Zkoumám, jestli to azimutálně bude sedět a pak si to v aplikaci zpřesňuji, kam přesně se postavit,“ říká Milan.

Na místo je potřeba dojít už za světla, protože naplánovat si to můžete krásně a pak tam přijdete a zjistíte, že tam stojí elektrický stožár nebo strom. Ale může se stát, že tam dorazíte a zjistíte, že je vše špatně a může se jet domů. Nebo mohou přijít mraky a noční obloha se nekoná.

Když vidíte snímek noční krajiny s hvězdami, jedná se většinou o několik fotografií složených v jednu. Krajina se fotí na mnohem delší čas, třeba i na čtvrt hodiny. Podobné to bylo i v případě Milanovy fotky zatmění Měsíce nad Mikulovem.

„Měl jsem dva stativy a dva foťáky. Na jednom jsem měl umístěn teleobjektiv, kde jsem každou čtvrthodinu fotil Měsíc a na druhém zámek a pak jsem to skládal dohromady tak, aby poloha Měsíce vzhledem k zámku odpovídala přesně skutečnosti,“ popisuje. Hvězdy se fotí na kratší čas, ale vytváří se třeba 30 až 40 snímků, a to se skládá dohromady, aby byly jasnější a výraznější. Následná úprava neboli post proces, je opravdu náročná a člověk nad jednou fotkou prosedí hodiny.

Co pak s nádhernými snímky Milan dělá?

Některé posílá do soutěží a už s některými zazářil. Slovenský časopis Kozmos ocenilv roce 2020 jeho fotografii kapličky na Radhošti s hvězdnými dráhami druhým místem.

„Uvnitř kapličky na Radhošti jsme byli přes den a hrozně se mi to líbilo. Svítilo sluníčko do oken, a díky tomu vynikly krásné, barevné motivy v nich zobrazené. Říkal jsem si, že by to bylo nádherné vyfotit a začal jsem přemýšlet, jak to udělat v noci. Pak jsem si všiml, že tam jsou okna i z druhé strany. Tak jsem vzal všechny čelovky, které mám, a nainstaloval jsem je do protilehlých oken tak, aby svítily skrz tu kapli. Navíc jsem tam umístil blesk. Tím jsem vlastně uvnitř kaple jakoby rozsvítil,“ vysvětluje vznik snímku. Úspěch s ním nečekal, protože se soutěže účastnili špičkoví astrofotografové jako Petr Horálek.

Navíc hned další rok Milan soutěž vyhrál – se snímkem čachtického zámku s průletem komety.

„Teď už tolik výprav nedělám. V průměru tak jednou za čtvrt roku, jezdíval jsem častěji. Nyní už bych v minus osmnácti nejel. Už jsem pohodlnější, hledám místa, kde můžu zaparkovat, lehnout si do auta,“ dodává.