Po 70 letech končí těžba na ložisku Lanžhot
Lokalitu čeká rekultivace a její navrácení přírodě. Těžba na ložisku Lanžhot, nejjižnějším ropném ložisku v České republice, se po téměř sedmi desetiletích chýlí ke konci. V odlehlé lesní lokalitě u soutoku Dyje a Kyjovky, v místě, které se nachází v ochranném pásmu a jehož správa je z legislativního hlediska stále náročnější, dnes zůstává už jen několik posledních sond. Ty budou v příštích letech postupně uzavírány a celá oblast se bude připravovat na rekultivaci.
Ložisková geoložka Zuzana Piškulová vysvětluje, že útlum těžby probíhá už delší dobu. Postupně byly likvidovány jednotlivé sondy a nyní firma přistupuje k uzavření i těch posledních. Letos probíhá první vlna likvidací a do konce roku budou odstaveny další dvě sondy. Zbylé dvě budou ještě krátce dotěžovat zbývající zásoby, ale už bez větších zásahů nebo oprav. Poslední významnější oprava proběhla před dvěma lety, kdy se měnilo jedno z čerpadel. Vzhledem k tomu, že lanžhotská ropa je výrazně parafinická, opotřebovávají se čerpadla rychleji než jinde a v posledních letech se do lokality jezdilo opravovat častěji, než by bylo dlouhodobě únosné.
„Pokud nyní na některé z posledních sond dojde k poruše, nebude ani po ekonomické, ani po technické stránce dávat smysl vrty opravovat a přistoupí se k likvidaci sondy,“ říká geoložka Zuzana Piškulová. Nejzazším termínem úplného ukončení těžby je rok 2027.
Ukončením těžby ale práce v lokalitě nekončí. Naopak začíná další složitá etapa – likvidace sond a rekultivace území. Tento postup, který představuje finální fázi životního cyklu každého vrtu, se skládá z několika procesů zahrnujících geochemické analýzy, přípravu techniky, pečlivou cementaci a testování těsnosti a následné odstranění či zavaření pažnic pod povrchem. Teprve poté se lokalita uzavírá betonovou čepicí a předává majitelům pozemků, kteří zajišťují biologickou rekultivaci. Firma v rámci standardního postupu hradí náklady na obnovu krajiny zpravidla po dobu tří let. Každý rok proběhne v rámci MND průměrně patnáct až dvacet likvidací a rekultivací vrtů a celkové náklady se pohybují kolem osmdesáti až sta milionů korun.
Těžbu určovala rozlévající se Dyje
Tak se začíná uzavírat nejen provozní kapitola ložiska Lanžhot, ale i jeho bohatá historie. Tato lokalita leží v unikátním prostředí na česko-slovensko-rakouském pomezí, v oblasti, která byla desítky let součástí přísně střeženého pohraničního pásma. Ještě v době před rokem 1989 se sem smělo chodit jen na propustku a život těžařů se tu řídil rytmem záplav, kdy vody Dyje pravidelně zaplavují celé lesní území. Vrty o hloubce kolem dvou tisíc metrů byly proto chráněny zemními valy, které musely čelit každý rok několik měsíců rozlivu řeky.
Ropa z Lanžhota byla v dobových dokumentech popisována jako „lehká, parafinická ropa petrolejového charakteru s vysokým obsahem benzinové frakce.“ Za sedmdesát let se jí zde vytěžilo celkem 107 tisíc kubíků, tedy přibližně 77 tisíc tun.
Historie lanžhotského ložiska je zároveň příběhem několika generací geologů, vrtařů i energetiků. První pokusy o těžbu jsou ovšem mnohem starší než 70 let. „První záznamy hovoří o tom, že průzkum zde začal už v roce 1915. Vrt dosáhl hloubky 1 268 metrů a byl to nejhlubší vrt v celé střední Evropě, takže musely existovat dobré indicie, že by se tam mohlo něco najít. Pravděpodobně nějaké průsaky. Tehdejší vrty v okolí dosahovaly všechny okolo 400 až 600 metrů,“ popisuje Stanislav Benada z Muzea naftového dobývání v Hodoníně.
V dobových záznamech najdeme poznámku, že vrt financoval „rakousko-uherský erár,” tedy buď státní kasa nebo armáda. Bylo to v období 1. světové války, kdy se na rakousko-uherském území těžila ropa v Haliči, kde se ovšem bojovalo, a rumunská ložiska tehdy už dosluhovala.
„Objev ložiska Gbely na slovenské straně hranice byl proto významný a tamní vrty zásobovaly rakousko-uherské rafinérie z 50 procent. Vznikl tudíž velký zájem na rozvoji dalších ložisek v této oblasti a Lanžhot se tak jevil velmi slibně,“ vypráví Stanislav Benada.
Nicméně výsledek průzkumného vrtu v roce 1915 byl negativní a oblast na dlouhá desetiletí z těžařského hlediska utichla. Za druhé světové války opět vzrostla poptávka po lokální produkci ropy a němečtí okupanti v okolí Lanžhota prováděli v letech 1942 a 1943 mělký průzkum. Opět bez pozitivního výsledku, protože metody nebyly příliš pokročilé.
Zlatá šedesátá…
Po roce 1945 dokonce do poloviny padesátých let přežívala myšlenka, že Československo by mohlo být v ropě soběstačné. Tehdy se v oblasti Lanžhota poprvé použila moderní seismická měření. Na jejich základě byl v roce 1956 odvrtán vrt Lanžhot-2, první skutečně úspěšný vrt, který produkoval až do roku 2000. Následné dekády přinesly hlavní rozvoj – v šedesátých letech zde vzniklo třiadvacet vrtů, v sedmdesátých letech šest a v osmdesátých už jen čtyři. Poslední průzkumné aktivity proběhly až v letech 2013 a 2014, kdy byly vyhloubeny úhybné vrty La-37 a La-39.
Záznamy hovoří o rychlém navyšování těžby od roku 1957, kdy Lanžhot vyprodukoval 403 tun ropy, až do roku 1963, kdy se těžba vyšplhala na 8000 kubíků. „Od té doby už těžba jen klesala a v roce 1973 se dostala už jen k hranici 1000 kubíků. Tuto metu se podařilo překonat až v roce 1994, kdy došlo k navyšování, a okolo roku 1998 dosáhla produkce skoro 3000 kubíků a pak už šla opět dolů,“ dokládá na grafu Stanislav Benada.
Lanžhot patří mezi pouhá dvě vysokotlaká ložiska v celé České republice. Místní podmínky přinášely dvojnásobné tlaky oproti běžným ložiskům, což s sebou neslo řadu technických komplikací. Jedním z nejproblematičtějších byl vrt Lanžhot-3, u kterého došlo k výraznému plynovému projevu. Z vrtu začala vytékat slaná voda s plynem pod vysokým tlakem a vrtaři museli okamžitě zasáhnout. Vrt byl uzavřen a zatlačen výplachem s barytem, ale protože tehdejší technologie neumožňovala bezpečné řešení, byl nakonec provizorně zakryt těžkým betonovým „sarkofágem“. K jeho definitivní likvidaci došlo až po roce 2002.
Dnes už těžba na Lanžhotě není ekonomicky udržitelná a její technické zabezpečení by bylo čím dál náročnější. Uzavření ložiska a následná rekultivace tak představují přirozenou tečku za jednou z nejdéle trvajících kapitol českého ropného průmyslu.
Lokalita se postupně vrátí přírodě – stejně tiše, jako před sedmdesáti lety její moderní éra začala.
šéfredaktor
Další články
Bizmutová zátka zafungovala. Unikátní metodu využijí i na zásobnících
Světově unikátní metodu použili v červnu kolegové na vrtu Krumvíř 3 – poprvé v historii MND byla uplatněna metoda termální izolace pomocí slitiny bizmutu a cínu. A jak se ukázalo, nejen že funguje, ale má potenciál řešit celou řadu technických výzev. První nasazení proběhlo v náročných podmínkách, které by běžné metody zvládaly jen těžko – nebo vůbec.
Jak dynamický model vytvořený v Hodoníně pomáhá těžit víc plynu na Ukrajině
Následující řádky přinášejí skvělý příklad, jak funguje spolupráce mezi českou a ukrajinskou částí MND. Ložiskový inženýr Milan Pagáč tvoří dynamický model ložiska Tynivská, kde MND Ukraine úspěšně těží a neustále navyšuje produkci. Na začátku června tohoto roku to bylo více než 500 tisíc kubíků denně.
Mezi trubkami a révou: Když vedoucí z MND vedou i vinici
Report vám přináší první díl představující zajímavých vinařů, kteří pracují v naší skupině. Začneme v Čejkovicích, kde své řádky obhospodařují otec a syn, Jiří a Petr Šťavíkovi. Petr pracuje v MND jako vedoucí oddělení mechaniky a Jiřího zase potkáte na zásobníku v Dambořicích, kde působí jako vedoucí.