Svůj volný čas věnují révě, celkem mají 0,65 hektaru a roční produkce činí tři až pět tisíc lahví. Sešli jsme se samozřejmě v jejich sklípku, kde jsme si po krátké exkurzi sedli k povídání o všem, co je s vínem spojené.

Jiří patří již ke čtvrté generaci vinařů z jeho rodiny žijící v Čejkovicích. Jeho praděd byl ve třicátých letech 20. století zakládajícím členem vinařského družstva Templářské sklepy, které je dnes velmi známé, protože se s jeho vínem setkají zákazníci prakticky v každém supermarketu. Ovšem to není ambice většiny místních vinařů, kteří vyrábějí víno řemeslně a v malém objemu. Stejně jako otec a syn Šťavíkovi. Jejich víno ochutnáte prakticky výhradně v jejich sklípku, kde pořádají degustace, a také na slavnostech v Čejkovicích. Čtenáři Reportu mají nyní také možnost vyhrát jejich víno v tajence na konci časopisu.

„I když to není lehké, tak v té tradici nějak pokračujeme. Jestli to třeba Jirka jednou pověsí na hřebík, tak se zlobit nebudu. Ono je to časově velmi náročné a je to prostě zemědělství. Jste odkázání na rozmary počasí a jste připoutáni k té půdě. Každý si to představuje romanticky, ale je to tvrdá dřina,“ říká Petr.

Květen, kdy se potkáváme, je ještě relativně klidný. Později to začne být hektické. Jsou to činnosti, které se musí udělat v určitý moment a co nejrychleji.

„Vždycky se v rámci rodiny musíme domluvit, co bude kdo dělat. Plány na víkend jsou pak jasné. Nejintenzivnější je červen a červenec. Brigádníky si bereme jen na vinobraní nebo lahvování, to bychom už v rámci rodiny nezvládli,“ popisuje Petr. Za tři roky plánuje jít do důchodu, tak bude mít na vinohrad víc času. Ovšem je to práce, která je fyzicky náročná a nelze ji dělat do nekonečna.

Oba Šťavíkovi jsou pochopitelně pracovně velmi vytížení. „Musíte mít k tomu vínu lásku, jinak bychom se na to dávno vykašlali,“ zdůrazňuje Jiří. Samozřejmě byly chvíle, kdy v mládí nepokládal práci na vinohradu za nejmilejší činnost, mělo to ovšem i ty světlé stránky. „Vedlejším efektem práce na vinohradu bylo to, že jsem od šestnácti měl klíčky od sklepa…,“ směje se. „Ale samozřejmě jsem čas od času uvažoval, jestli v tom chci pokračovat. Finální rozhodnutí padlo, když jsem skončil vysokou školu a bavili jsme se, co s tím dál. Nakonec jsme si řekli, že to budeme dělat s tátou společně,“ dodává.

Víno mají na dvou lokalitách, celkem se jedná o 2 300 hlav. Pěstují celou řadu odrůd, šest bílých a tři červené. Z jedné bílé dělají i frizzante. „Je to taková deviza jižní Moravy, že nabízí celou řadu odrůd.“ zdůrazňuje Petr. 

Ani jeden ze Šťavíků nemá vinařské vzdělání, praktické znalosti se předávají z generace na generaci. Tak jako po staletí předtím. A podle množství diplomů a ocenění, které za svá vína dostávají, to dělají dobře. Několikrát vyhráli i v rámci koštu MND. Jejich vína získala i titul šampion odrůdy v rámci soutěže v Čejkovicích. „To byl asi největší úspěch, protože se tu vystavuje přes tisíc vzorků,“ říká hrdě Jiří.

Víno je prostě součástí kultury a tradice jižní Moravy a jeho kvalita tu šla ohromně nahoru. „Jsme schopni konkurovat Rakousku, Německu i Francii v bílých vínech. A dobré víno se dá udělat i v tom amatérském prostředí, jen je potřeba tomu věnovat dostatečnou péči a lásku,“ dodává Petr Šťavík.