Sedíme spolu v altánku pod vinicí, který postavil vlastníma rukama. Má k němu volný přístup každý kolemjdoucí – nechybí připravené sklenice, láhev na ochutnání a kasička na dobrovolný příspěvek. „Je to k nevíře, ale většinou je tam víc peněz, než kolik lidé vypijí,“ směje se Václav.

Pijeme červené víno, já se snažím v něm rozpoznat „jemné ostružinové tóny hlazené bečkou, protože víno leželo chvilku na sudě”. Povídání dokreslují výstřely poplašných děl a reprodukované skřeky dravců, které mají odhánět špačky. „Tento vinohrad jsem vysadil v osmnácti letech. Byla to stará vinice a naši nevěděli, co s ní. Přišel jsem s tím, že se vyklučí a vysadí nová,“ vzpomíná.

Rodinnou tradici vinaření v Dambořicích začal jeho dědeček, tehdy se tu pěstovalo víno pro vlastní potřebu – pár set litrů na rok. Dědeček měl šest synů, včetně Václavova otce, ti se scházeli ve společné lisovně a debatovali o víně. Moc dobře se to poslouchalo. Václava jako kluka moc víno nezajímalo. Zlom přišel v šestnácti letech, když mu táta cestou z kostela řekl: „Pojď, jdeme bodovat víno.“ Posadili ho ke zkušenému degustátorovi, aby mu všechno vysvětlil, a od té chvíle měl jasno: víno není jen alkohol. Je to spojení vinaře s přírodou a veškerými živly. Každý rok mají hrozny jiné složení a vinař začíná úplně od znova. Neustále musí být ve střehu.

Od té doby pravidelně chodil na degustace, vypracoval se na předsedu stolu a dnes už působí v subkomisi, která vybírá šampiona soutěží. „Je to dlouhá cesta. Poznávat vína je o neustálém tréninku a ochutnávání různých odrůd. Největší chybou vinařů je, když zabřednou jen do svého vína,“ vysvětluje.

Dnes hospodaří s rodinou na necelých dvou hektarech vinic, vybudovali sklep, který už několikrát rozšiřovali. „Je to práce pro celou rodinu,“ dodává.

Setkáváme se těsně před sklizní. Hrozny vypadají skvěle, ale Václav je opatrný. „Letos se urodilo víc hroznů, jsou hezky naducané, mají víc vody, ale chybí cukr. Tak ještě čekáme, ale jsem z toho nervózní, má pršet.“ Sklizeň probíhá ručně a šetrně, zapojí se do ní celá rodina i sousedi. Je to náročná logistická operace –zpracování, lisování, kapacita sklepa. „Do toho chodíte do práce... Přijdu v sedm večer a do půlnoci jsem ve sklepě. A ráno jdeme zase sbírat,“ popisuje Václav hektické období.

A jaký bude ročník 2025? „Nejdřív jsem si myslel, že jeden z nejlepších. Ale už se na to dívám jinak. Loni byly vysoké cukry a chyběly kyseliny. Letos nebudou ani cukry, ani kyseliny. Víno budou lehčí,“ hodnotí.

Ve vinici má dvanáct odrůd, zhruba půl na půl bílé a červené. V posledních letech ale převažuje bílé – jde lépe na odbyt. „Víno je spojení slunce, půdy, vody a rukodělné práce vinaře. A všechno se to vejde do jedné lahve. Tou lahví pak píšete historii,“ říká poeticky.

Rodinná tradice by mohla pokračovat. Syn studuje vinařskou školu a loni vyhrál mistrovství republiky v řezu vinné révy. „Jestli to převezme, to se teprve ukáže. Mladí už dnes nechtějí stát s motykou ve vinohradě, radši by na to vymysleli aplikaci,“ směje se Václav.

Na vinohradu se ale musí počítat i s nepřízní osudu. „Dva roky zpátky přišly kroupy, trvalo to sedm minut a 80 procent úrody bylo pryč,“ vzpomíná.

Víno prodávají ze sklepa, dodávají do několika restaurací a kaváren, jezdí na festivaly. Drží se tradičních postupů, nepřidávají nic, co do vína nepatří. Na soutěžích už Václav získal řadu ocenění, ale dva vysněné mu zatím unikají – šampion výstavy a šampion kolekce v Dambořicích. „Tři roky po sobě mi to uteklo o desetinku. Ale pak si říkám, kdybych to vyhrál, třeba by mě to přestalo bavit a ztratil bych motivaci,“ uzavírá s úsměvem.

Rada vinaře na závěr: Pijte moravské víno.