Žukivská se nachází v Poltavské oblasti, která leží asi 150 kilometrů od Charkova. Jak jste se na cestu připravoval?

Žukivská je už poměrně daleko – asi 1 500 km, ale cesta tam je dobrá, slušná dálnice, navíc se mezi Kyjevem a Poltavou nachází hezký pivovar s parkem a možností skočit do řeky Udaj.

V Poltavě jsem byl podruhé, při přípravě měření v zimě jsem tam jel vlakem (kupoval jsem jízdenku z Kyjova do Kyjeva), což byla pohodlná a rychlá varianta, která ovšem nezahrnovala uvedený pivovar.

Zvažoval jste, zda tam jet či ne? Co na to říkali u vás doma?

Žádné zvláštní přípravy jsem při odjezdu nedělal, na Ukrajinu pracovně jezdím už víc jak deset let a není důvod se něčeho obávat. Žena je zvyklá, a po některých návratech se nám narodily další děti.

Zažil jste tam nějaké nebezpečné okamžiky? Bál jste se?

Nebezpečné okamžiky nenastaly, pravděpodobnost toho, že by nám něco spadlo na hlavu, byla malá, ale to, že je země ve válečném stavu, bylo patrné už na hranicích a dále po celou cestu, kde se přesouvalo značné množství vojenské techniky. Další připomínkou jsou běžné noční poplachy a sirény ve městech, které se mi nicméně podařilo úspěšně zaspat, takže jsem nemusel nikam do sklepa. V Kyjevě stály kolem cesty vybombardované supermarkety. Problémy má také elektrická síť, která se v různých intervalech vypíná a má malé napětí. Neveselý pohled byl na vojenské invalidy, kteří také někam cestovali, někteří dokonce ve vojenském mundúru.

Jak to tam na vás působilo?

Země funguje i přes vyčerpávající válku dál, možná jako u nás za Rakousko-Uherska v době první světové války, kdy většina dělala dál svoji práci a držela ekonomiku v chodu. Z vnějšího pohledu je to možná zvláštní, totiž že ulice a život vypadají normálně, ale největší změny jsou pod povrchem a válku samozřejmě řeší skoro každá diskuze s místními. Ti si jsou dobře vědomi pomoci, které se jim dostává i od nás. V této souvislosti musím uvést aktivitu našeho prezidenta (munici pro Ukrajinu), která vzbudila vloni enormní zájem a za kterou mi osobně děkovali, i přesto, že jsem ji sám pochopitelně nevymyslel.

Viděl jsem fotky z měření 3D seismiky na Žukivské. Mohl byste popsat svou zkušenost? Terén vypadal jako extrémně náročný.

Vlastní měření dělala firma, se kterou spolupracujeme od jejího vzniku už asi pět let a o které víme, že umí dodat kvalitní terénní data, bez zbytečných chyb. Terén byl částečně pod vodou, na což jsme ale zvyklí i ze západu Ukrajiny. Počítala s tím i použitá technologie měření. Ta byla kabelová, což sice může znít zastarale, ale právě kvůli zatopeným částem, možnosti okamžité kontrole spojení všech přijímačů a odolnosti proti rušení (elektromagnetický šum z válečné fronty) to byla ta nejvhodnější možná volba. Ještě větší výzvou byly vysoké teploty až na hranici 40 stupňů, při kterých se těžké kabely pořádně pronesou. Nečekanou komplikací se ukázalo vyjednání vstupů na pozemky.

Jaká byla spolupráce s ukrajinskými kolegy?

Měření na Žukivske bylo plánované již delší dobu, vzhledem k tomu, že měření je cílené na solný peň, bylo potřeba zvážit použité technologie a nasadit parametry tak, aby získaná data měla hodnotu i do budoucna a bylo možné je dobře zpracovat. Vždy je to otázka kompromisu, a po diskuzích našich a ukrajinských geologů byla definována výchozí metodika. Ta se pak testovala už s dodavatelem – terénní skupinou, načež se rozeběhla debata, při které někteří z účastníků vzrušeně opustili jednací místnost, aby se vrátili s jiným návrhem, někdy lepším, jindy ne. Přijatelná varianta pro obě strany byla nalezena skoro až o půlnoci a hned následující den se měření rozeběhlo na plné obrátky. I když se občas profesně dohadujeme, nikdy nechybí vzájemný respekt a tolerance. My sice máme z pozice klienta vůči terénní skupině větší možnost diktovat podmínky, nicméně vždy je potřeba zvážit možnosti na místě v terénu a nevynucovat od dodavatele prací zbytečnosti, které by nevedly k lepším výsledkům. Věřím, že podobně pozitivně nás vnímají i ukrajinští partneři.

Kolik jste spotřeboval repelentu proti komárům?

Pořádný komár tam byl jenom jeden, byl to náčelník skupiny Roman Komar v tandemu s kolegou, kterému říkali Pavuk.

Byly tam nějaké nestandardní zážitky?

Nestandardní zážitky už po těch letech jsou vlastně normální, ale poprvé jsem na seismickém záznamu viděl, jak vypadá přelet ruské rakety, a na jiném záznamu efekt sestřelené rakety po dopadu na pole. Oblíbeným komentářem v terénu bylo, že zase zapomněli poslat časovou značku, která by nám ušetřila jeden zdrojový odpal. Jedním z parametrů bylo totiž použití dynamitu pro některé ze seismických zdrojů v částech nedostupných pro těžkou techniku.

K zážitkům se může zařadit i šašlikování, ve kterém se vždy zároveň testují kvasné výrobky a po kterém se zpravidla setřou poslední jazykové rozdíly…

Rozhovor vedl Martin Beneš