Práci na poli měl spojenou spíš s dřinou než s romantikou vinohradů (ač tam je to taky dřina). „Doma jsme měli prasata, pěstovali jsme řepu a brambory. Pro nás pro děcka to byl teror – kamarádi běhali po hřišti a my makali na poli,“ vzpomíná. Není divu, že jeho vztah k zemědělství nebyl zpočátku právě vřelý.

Život ale občas napíše příběh, který by si člověk sám nevymyslel. Ten Ondřejův se začal nenápadně měnit ve chvíli, kdy poznal budoucí manželku Lucii Zechmeisterovou. S ní mu do života vstoupil i svět vína – tichý rytmus vinohradu, podzimní vinobraní a sklep provoněný kvasícím moštem.

S vinohradnictvím začal už v sedmdesátých letech Luciin dědeček a rodinná tradice se postupně předávala dál. Ondřej do ní nejprve nahlížel jen opatrně, spíš jako pomocník při vinobraní. „Manželka mě k tomu ze začátku nepouštěla, měla strach, že uteču,“ směje se. „Do sklepa jsem se zapojil až po svatbě.“

Postupně si ale k révě i ke sklepu našel vlastní cestu – a svět, který mu byl kdysi vzdálený, se stal přirozenou součástí jeho života. Velkou roli v jeho nadšení sehrál právě Luciin dědeček. „Ukázal mi, co znamená hospodařit, co se dá vytvořit. Dodnes jsem mu za to vděčný.“

Mezi technikou a sklepem

Profesně má Ondřej k vinohradu na první pohled daleko. V MND Drilling and Services pracuje jako administrátor systému řízené údržby (CMMS). Lidé na vrtné soupravě posílají data, na jejichž základě se plánují kontroly a servis, zaznamenává se historie zařízení. K tomu má na starosti i techniku vrtné soupravy MD‑150. Jeho svět je plný strojů, přesnosti a plánování.

Možná právě proto ho tak baví sklep. „Dodnes mě baví víc sklep než vinohrad,“ přiznává. Výrobní proces je podle něj náročná, ale krásná disciplína. „Baví mě ten moment, kdy technologie zásadně ovlivní kvalitu vína. Už jen to, jak se hrozny vylisují, je nesmírně důležité.“

Technické myšlení si přenesl i do vinařství – například si sám navrhl a vyrobil technologii chlazení, aby maximálně podpořil přirozený průběh kvašení. A jak mu řekl Miloš Michlovský, jeden z vinařských velikánů: „Když to dobře nastartuješ, pak se mu kliď z cesty.“ 

Manufaktura jménem Zechmeister

Rodina hospodaří na 1,5 hektaru vinic, což představuje zhruba deset tisíc hlav vinné révy. Pěstují dvanáct odrůd, převažuje bílé. Červená vína podle Ondřeje podléhají módním vlnám – několik let byla jejich obliba slabší, teď opět roste.

Část hroznů prodávají, část zpracovávají na vlastní vína značky Zechmeister. Ročně vyrobí přibližně čtyři tisíce lahví. Většina z nich se prodá na vinobraní a při akcích Spolku velkobílovických vinařů.

„Děláme jako rodina všechno sami – od pěstování po lahvování. Víc toho dělat nechceme, chceme si zachovat manufakturní ráz. Chodíme normálně do práce,“ říká Ondřej.

Celoživotní učení

Na otázku, jak dlouho trvalo, než se do vinařství jako řemesla opravdu dostal, odpovídá bez váhání: „Ještě jsem se do toho nedostal. Je to práce na celý život.“

Za patnáct let se podle něj z člověka vinař nestane. Je to obor, kde se člověk učí pořád. Sám čte odborné knihy, ptá se zkušenějších, diskutuje. A hlavně naslouchá své ženě Lucii, která je inženýrkou potravinářství a atestovanou mikrobioložkou.

„Díky ní jsem se podíval takříkajíc dovnitř vína – jaké tam probíhají procesy, co by tam mělo a nemělo být, aby měl mošt například správné pH…“ Když je potřeba rada, je koho se zeptat – vínem se živí i další členové širší rodiny.

Rodinný rytmus

Vinařský rok má svůj jasný řád. Na přelomu zimy a jara se vinohrad dostříhá a začíná se vázat, ve sklepě se mezitím lahvuje loňské víno. „Loňský rok byl výborný, velmi lahodný a ovocitý,“ hodnotí.

Do práce se postupně zapojují i jejich dcery, kterým je nyní deset a dvanáct let. Když je potřeba, přiloží ruku k dílu. Ondřej vypráví, jak jsou šikovné: „Děti jsem vyhrál v loterii,“ říká hrdě.

Možná si dívky říkají to samé, co kdysi jejich otec – že by zrovna raději běhaly venku, než pomáhaly. A možná jednou zjistí, že právě tady, mezi řádky vinice a v tichu sklepa, vzniká vztah, který se buduje celý život.