Itinerář všech tří zájezdů byl stejný – první den dopoledne se jelo do Koryčan, kde si nás kolem poledne na náměstí převzali kolegové z Drillingu. Nastoupili jsme do dodávek a přejeli úzkou lesní cestou až k vrtu. Počasí vyšlo skvěle, lesy zářily podzimními barvami. U vrtné věže si skupinu převzal Jenda Duroň a krok za krokem představil práci vrtné věže. A to pěkně ze široka od toho, z čeho se ložisko skládá, jaké jsou v hlubinách horniny a jakými vrtáky se skrz ně dostat. Zvídaví návštěvníci si mohli vyzkoušet, jak voní (či páchne) ropa a odnést si i kus jádra.

Po základním brífinku jsme vyrazili na samotnou věž, nejprve přes nádrže, kde se míchá výplach. A pak už na první pracovní plošinu, takzvaný stůl. V době, kdy jsme byli na místě, bylo již dovrtáno a chystala se čerpací zkouška. Návštěvníci tak nezažili ten nejostřejší provoz, ale zato měli více času na průzkum pracovního prostředí „vrtáků“ a nikomu nepřekáželi. Po důkladné prohlídce a zodpovězení všech dotazů (nejčastější otázka zněla: „Jak je možné, že dokážete ten vrt směrovat? A ty trubky se jako ohnou???“).

Účastníci zájezdu byli velmi překvapení a nadšení (a to naprosto vážně) z toho, že viděli takovou věc zblízka. Nikdo z nich předtím absolutně netušil, jak tvrdá dřina na věži je. A to jsme tam byli za hezkého počasí, kdy svítilo sluníčko a bylo příjemných 16 stupňů.

Zpátky do autobusu, po cestě spořádat oběd a hurá na zásobník do Dambořic! Tady se nás ujal Radim Blažej, dostali jsme kávu, podívali se, jak se areál stavěl a pak už se vydali na prohlídku – nejdříve jsme okoukli velín, kde nám Radim popsal základní princip fungování zásobníku a jak vlastně funguje trh s plynem. Všichni byli u vytržení, jak velký rozdíl je podzemní zásobník plynu proti vrtné věži, protože zde je všechno čisté, naleštěné a blyští se. Všichni vtipkovali, jestli v areálu mají nějakého zaměstnance, který leští všechno to potrubí.

Prohlédli jsme si kompresorovnu a také další části areálu, kde se plyn upravuje a zbavuje nečistot. Složitost celé procedury návštěvníky fascinovala. Už jen skutečnost, kolik kroků celý proces obsahuje a jak je flexibilní, nešla mnohým na rozum.

Ze zásobníku v Dambořicích jsme se vydali ještě o pár set metrů na středisko Uhřice, kde jsme si prohlédli kozlíky a Radim vysvětlil, jak si těžba a zásobník mohou vycházet vstříc. Společné foto u kozlíku a jede se dál – tentokrát už do Zaječí, kde nás čekalo ubytování, degustace místních vín, večeře a volná zábava. Kdo by čekal party až do rána, asi by byl zklamaný, všichni byli pěkně utahaní, takže o desáté se většina trousila do svých pokojů.

Ráno nás čekala snídaně a pak cesta do Hodonína, konkrétně Muzea naftového dobývání a geologie, kde jsme naši cestu za poznáním završili informacemi nabitou přednáškou pana Benady. Nakonec si každý odnesl i malý suvenýr – sklenku ropy z Moravy (snad se nikomu nevylila do kufru).

Cestovatele jsme samozřejmě nemohli na cestu zpět vypustit hladové, a proto je čekal ještě výborný oběd v Lužicích.

Martin Beneš